hnutí spOLečně
15. listopadu 2018

Vzpomínka na sametovou revoluci

Jak vzpomíná na sametovou revoluci Ivana Plíhalová

Když jsem se jako školačka účastnila besed s pamětníky II. světové války, netušila jsem, že i já jednou budu „pamětnicí“. A to pamětnicí sametové revoluce. Moje zážitky byly na rozdíl od těch jejich, až na pár výjimek, veskrze pozitivní. Všechno začalo onoho památného 17. listopadu 1989, kdy byla násilím potlačena studentská demonstrace v Praze. My olomoučtí divadelníci jsme se o tom dozvěděli v sobotu 18. a v neděli 19. jsme vstoupili do stávky. Týden jsme mohli protestovat pouze na náměstí a potom jsme společně s Pavlem Hekelou a ostatními kolegy pořádali veřejné meetingy v našem divadle. Byla jsem šťastná, protože jsem do té doby záviděla „osmašedesátníkům“ to krátké svobodné nadechnutí a myslela jsem si, že dožiji v totalitě. Po opadnutí revoluční euforie mi došlo, že pokud komunisté 40 let ničili moji zemi, bude nejméně dalších 40 let trvat, než se vše uvede do normálu. Příští rok budeme na konci třetí dekády a já jako rozený optimista věřím, že tento můj úsudek byl správný.

Ivana Plíhalová a její kolega Mikuláš Pánek v listopadu 1989 v olomouckém divadle. Foto: © Ivan Šimáček
Ivana Plíhalová, Vladimír Merta (nahoře) a pozdější první porevoluční primátor Milan Hořínek (dole).
Sdílet na