hnutí spOLečně
23. července 2018

Rozhovor: Ivana Plíhalová

Ivana Plíhalová o osobnostech v hnutí: Každý z nás umí něco, společně můžeme Olomouci pomoct

Ivana Plíhalová, herečka Moravského divadla Olomouc, ztvárnila za sedmatřicet let své kariéry na 200 rolí. V roce 1989 na jevišti přečetla výzvu ke stávce a stala se jednou z klíčových osobností sametové revoluce. Jako jediná osobnost hnutí spOLečně má zkušenosti v politice, její životní nadhled vystihují i postoje k našemu hnutí a lidem, kteří jej tvoří.

Co byste v Olomouci ráda prosadila a proč pod hlavičkou hnutí spOLečně?

Uplynulé čtyři roky jsem se jako zastupitelka města snažila podporovat olomoucké divadlo, filharmonii a kulturu obecně. Ráda bych v této oblasti nadále pokračovala. S hnutím spOLečně sympatizuji právě proto, že každý z nás je odborníkem na něco. Když se každý z nás bude zaměřovat na tu oblast, kterou zná a ve které se orientuje, můžeme Olomouci společně pomoci.
 

Lídrem hnutí je Stanislav Flek. Co může nabídnout Olomouci a jejím lidem? 

Poznali jsme se až na prvním setkání hnutí. Okamžitě mne zaujal, má obrovské charisma, je odborníkem ve své profesi, a navíc dokáže své názory velmi dobře formulovat. To je strašně důležité, takže si ho dovedu představit nejen jako lídra, ale také jako primátora.
 

Jak jste se k hnutí spOLečně dostala Vy?

Oslovil mě Robert Runták, iniciátor hnutí. Znám ho už od jeho dětství, protože jeho maminka byla moje vlásenkářka v činohře. V únoru mi volal, že by potřeboval radu ohledně chodu zastupitelstva. Tehdy jsem se dozvěděla o myšlence založení hnutí. Řekl mi: Ty budeš určitě kandidovat za ODS, takže s tebou nemůžeme počítat.” Já mu vysvětlila, že mě strana ODS znovu neoslovila. Potom jsem zjistila, jaké osobnosti Robert našel a jak obrovský okruh lidí dokázal spojit.
 

Jak myslíte, že Roberta Runtáka vnímá veřejnost? 

Máte pravdu, někdy je náročné lidem vysvětlit jeho profesi. To, že je manažerem exekutorského úřadu, považuje spousta lidí za velké mínus. Neuvědomují si ale, že exekutorské úřady nejsou nástroje k ničení občanů. Vymáhají například alimenty pro matky samoživitelky. Robert se jako manažer vždycky snažil jednat čestně, tomu věřím. Je filantrop, podporuje mladé malíře, divadlo Tramtarie a nadaci Malý Noe, to přece o něčem svědčí. On peníze nevydělává jen pro sebe, snaží se je vracet společnosti. A to je pro mě naprosto zásadní. 
 

A co ostatní kandidáti? 

Moc se mi složení našeho hnutí líbí. Cením si toho, že jsem se na tom svým způsobem mohla podílet, pár lidí jsem také oslovila. Mám obrovskou radost, že do toho s námi jde Lenka Dohnalová, moje velká kamarádka, profesorka na hejčínském gymnáziu a sbormistryně. Jsem ráda také za Pavla Hekelu, ředitele Moravského divadla Olomouc, který na podzim na této pozici končí, a proto věřím, že bude mít chuť a energii věnovat se práci v zastupitelstvu. A v neposlední řadě je to Otakar Bačák, náměstek Dopravního podniku města Olomouce, vynikající ekonom a slušný, charakterní člověk.
 

Jako jedna z mála osobností v hnutí máte zkušenosti s politikou. Bude to pro hnutí výhoda?

Myslím si, že pro hnutí bude výhoda má znalost mechanismů, které v politice fungují, neboť můžu nechat ostatní nahlédnout do zákulisí politiky. Představa je totiž jedna věc, ale realita je věc druhá.
 

V hnutí jste garantkou kultury. Je podle Vás Olomouc kulturní město?

Bezesporu je. Olomouc kulturou žije a kultura má zde svoji tradici. Kultura, co se týče financí, bývá vždycky až na posledním místě. Většinou se investuje především do praktických věcí, ale já si myslím, že investice do kultury jsou také velmi důležité. Člověk není živ jenom chlebem, ale i duchem.
 

Někteří lidé tvrdí, že dochází k vylidňování centra Olomouce. Je to pravda?

Podle mého názoru ne. Sama bydlím na Horním náměstí, pracuji v Moravském divadle i v Českém rozhlasu, chodím na radnici, takže centrum znám velmi dobře. Někteří sem nezavítají tak často, proto můžou mít takový pocit. Já si to ale nemyslím. Byla bych spíš pro nějakou koordinaci akcí v centru, aby neprobíhaly třeba tři v jednom čase. A důležitá je pomoc organizátorům, kteří centrum chtějí nějakým způsobem rozžít.
 

Za svoji hereckou kariéru jste ztvárnila už více než dvě stě rolí. Která z nich byla nejobtížnější a ve které jste se naopak našla?

Nejtěžší role pro mě byla stoprocentně Božena Němcová ve hře Dávno, dávno již tomu..., kterou jsme inscenovali asi před deseti lety v Divadle hudby. Hra byla proložena šansony Hany Hegerové. Také text Františka Pavlíčka byl hodně náročný, napsal jej vázaným jazykem, kde nemůžete nahradit žádné slovo. Představení trvalo asi hodinu a tři čtvrtě. Považuji to za svůj životní výkon a myslím si, že už ho nikdy nepřekonám.
Role, se kterou jsem se ztotožnila, je z inscenace Drobečky z perníku, která se hrála, tuším, před dvěma lety. Je to hra Neila Simona a já v ní ztvárnila Eve Mearovou, matku alkoholičku, která se pokouší napravit vztah se svou dcerou. Tím ale nechci říct, že to tak mám i v soukromí. ?
 

Na jevišti Hodolanského divadla jste 19. listopadu 1989 přečetla výzvu ke stávce, a stala se tak jednou z klíčových osobností sametové revoluce. Jak na tento den vzpomínáte?

Byl to zásadní mezník v mém životě. O potlačené demonstraci studentů jsme se dozvěděli až 18. listopadu. Tu noc ze soboty na neděli jsme se domluvili, že kolega Mirek Rataj přečte výzvu ke stávce ve Velkém divadle, kde se hrála opera, a já udělám to samé v Hodolanském divadle, kde měla ten den proběhnout premiéra operety. Nezačínali jsme v sedm jako obvykle, ale asi až o půl osmé, protože všichni byli nervózní, nevědělo se, co bude. Potom mě dav kolegů vynesl na jeviště, já jsem přečetla výzvu, a premiéra se tím pádem nekonala, což bylo něco neuvěřitelného. Opravdu celé divadlo stávku podpořilo. Druhý den jsem výzvu četla před plnou univerzitní halou, aby studenti věděli, že je divadelníci plně podporují. Tím se to celé rozjelo a já na to v životě nezapomenu.
 

V roce 2008 jste řekla, že pokud byste šla znovu do politiky, bylo by to pouze kvůli divadlu. Proto spOLečně?

Já jsem byla v zastupitelstvu první čtyři roky po revoluci. Potom jsem se na dvacet let odmlčela a v roce 2010, mě oslovili z ODS, jestli bych za ně nešla do kulturní komise. Souhlasila jsem právě proto, že je dle mého názoru nutné, aby tam někdo z divadla byl.
Divadlo stojí město strašné peníze a je neustále nutné obhajovat, proč je potřebujeme a že je městu také vracíme. V roce 2014 mi ODS nabídla kandidaturu do zastupitelstva jako nezávislé, letos už svoji nabídku nezopakovala a protože si myslím, že kultura obhajobu potřebuje čím dál víc, proto spOLečně.
 
Sdílet na