– město není momentálně v situaci, aby mohlo zodpovědně rozhodnout o tak zásadní záležitosti, která ovlivní hospodaření města na desítky let
– preferujeme rychlou výstavbu druhé ledové plochy, tzv. malé haly
– stávající zimní stadion chceme udržet ve stavu, aby se na něm i nadále mohla hrát extraliga ledního hokeje
– nová hala by se měla začít stavět do roku 2030, kdy už bude finanční situace města lepší a měly by být k dispozici i vhodné dotační tituly
Jak je olomoucké veřejnosti známo z médií, rada města Olomouce na svém posledním zasedání rozhodovala o dalším postupu v záležitosti výstavby multifunkční haly. Podkladem pro rozhodování byly závěry odborné analýzy, kterou na základě zadání města zpracovala externí společnost. Analýza vyhodnocuje výhodnost 3 různých variant dalšího postupu.
První variantou je zásadní přestavba stávajícího zimního stadionu na Hynaisově ulici a výstavba přilehlé nové malé haly, to vše v režii města. Druhou variantou je výstavba nové multifunkční haly na Velkomoravské ulici v režii soukromého investora, který je majitelem haly a kterému se město na dobu 30 let zaváže poskytovat každoroční investiční dotaci. Poslední variantou je výstavba nové haly v režii města, a to v jiné dostupné lokalitě než na Hynaisově ulici.
Analýza doporučila jako nejvýhodnější variantu číslo 2, tedy multifunkční halu na Velkomoravské ulici postavenou a provozovanou soukromým investorem. Rada města na svém jednání nejtěsnější většinou jednoho hlasu rozhodla v souladu se závěry analýzy o upřednostnění varianty č. 2. Oba členové rady města zvolení za hnutí spOLečně toto rozhodnutí nepodpořili.
O dalším postupu definitivně rozhodne zastupitelstvo města na svém zasedání, které se uskuteční v pondělí 5. června. Po důkladném zvažování všech možností, výhod a nevýhod jednotlivých řešení se přikláníme k tomu, že v současné době nepodpoří naši zastupitelé ani jednu z předkládaných variant. Jako hnutí, které od svého vzniku klade důraz na zásadu dobrého hospodaření s městským majetkem, nezadlužování se, zajištění dobré správy stávajícího majetku a teprve, je-li to v možnostech města, pořizování majetku nového, nemůžeme s klidným svědomím podpořit řešení, které by tak zásadně a na tak dlouhou dobu zatížilo městský rozpočet, přičemž v sobě navíc skrývá i nespočet možných dalších rizik. V tomto směru musíme bohužel přihlížet i k neblahým zkušenostem z minulosti, kdy v obdobných záležitostech bylo město zatíženo natolik, že se s důsledky těchto rozhodnutí vyrovnáváme dodnes.